Brífink k ponoru byl nejdůkladnější, jaký jsem dosud zažil. A bylo proč. Stačila sebemenší chyba a potápěč by byl stržen silným proudem do mořské hlubiny. Na ponor jsme šli dva a s námi tři průvodci. Cílem byl „Manta Dropp-off“ slibující nespočet mant.

Manta Dropp-off v Raja Ampat je zlom v mořském dně, kam chodí manty na svačinku. Již z hladiny je viditelný silný proud připomínající řeku tekoucí uprostřed moře. Ten ale není zdaleka největší hrozbou. Kdyby strhl potápěče, jen by ho nesl podél útesu, kde by si ho mohla vyzvednout loď.

Větší nebezpečí hrozí z proudu přicházejícího z vrcholu útesu. Svou silou by strhl člověka až ke dnu do hloubky 60 metrů. A další proudy by si s ním mohly pohrát všemi směry – a vyplivnout ho o kus dál přímo na hladinu. Co by následovalo, si dovede představit každý potápěč.

Samotný ponor byl výborně připravený a naplánovaný. Šli jsme dva potápěči v doprovodu tří průvodců. Plán byl jednoduchý, ale záleželo na správném provedení každého kroku. Ponořili jsme se do proudu „za rohem“ od našeho pozorovacího stanoviště. Proud nás nesl poměrně svižně podél útesu, který jsme mohli pozorovat jak z okna jedoucího vlaku.

Útes se před námi zalomil a za ohybem nás čekal nejtěžší úkol: Zachytit se háky za pevné korály dřív, než nás proud strhne do hlubiny.

Proud byl skutečně silný. S výběrem vhodného korálu k zachycení nám pomohli průvodci. Nafoukli jsme žakety a oddali se pozorování mant zavěšeni na provazech jak pouťové balónky. Cítili jsme proudění vody, ale dokud drží provaz, hák i korál, jsme v bezpečí.

Nad námi se otevřela nádherná podívaná. V jednom okamžiku jsem viděl až osm mant plachtících v dohledu pod hladinou. Kroužili jako ptáci ve vzduchu a nás si vůbec nevšímaly. Dostat se k nim blíže ale nebylo snadné. Zbaveni pohybu jsme museli čekat, až si ony usmyslí připlout blíž.

Video: Manty v Raja Ampat (ke shlédnutí též na Facebook.com)

Čas se pomalu krátil. Namísto běžných 50 barů rezervy jsme vzhledem k proudu a rizikovému výstupu museli dodržet 80barovou rezervu vzduchu. Kolega se svým průvodcem již odešel a mě zbývalo jen pár barů k rezervě. Jak jsem osaměl, manty ztratily poslední ostych a připluly blíž. Obhlédli mě (nebo se jen předvedly) a zmizely zpět v temné dálce vodní masy. Byl jsem spokojen a vydal se na výstup.

I výstup byl technicky náročnější než u běžného ponoru. Silný proud neumožnil prosté uvolnění a putování k hladině. Bezpečnostní zastávka by v něm byla nemožná a i samotný výstup by ve vrtkavých proudech představoval přílišné riziko. Využít tak nešlo ani dříve vyzkoušené bezpečnostní zastávky při zavěšení na „laně“ z háků (několik háků se zaklesne v řadě za sebou, čímž se získá dostatečně dlouhé lano ode dna do pěti metrů pod hladinou).

Třetí průvodce v průběhu ponoru zavázal silné lano na vrcholku útesu a spustil ho až k našemu stanovišti. Naším úkolem tedy bylo jen sestoupit k němu a po něm se nechat vytáhnout do hloubky pro bezpečnostní přestávku.

Při výstupu po lanu jsem si teprve uvědomil plnou sílu proudu, v němž jsem se vznášel. Při každém přitažení jsem musel překonávat tlak vody, který se mě snažil strhnout zpět a unášet ke dnu. Podařilo se a bez úhony jsme vypluli k hladině.

• * Žraloci v kuchyni

• * Trnitá cesta za žraloky: Z Jakarty do Raja Ampat