Trnitá cesta za žraloky: Z Jakarty do Raja Ampat

Vyrážím za potápěním už tradičně v lednu. Mířím do Indonésie, v níž leží jedny z nejkrásnějších potápěčských lokalit. Dříve jsem odlétal „na blind“. Letos jsem plánoval. A to jsem neměl dělat.

Plán byl jednoduchý: Přiletím do Jakarty, koupím si letenku do Sorongu a v neděli se s dalšími potápěči nechám převést do základny Eco Kri v Raja Ampat. Tam jsem byl i loni a čistá voda plná žraloků mě natolik okouzlila, že jsem se chtěl vrátit. Čas jsem měl přesně vyměřený, neboť jsem posléze potřeboval navštívit svou banku a pak jsem mířil za přáteli do Manokwari.

Člověk míní… jak praví staré moudré přísloví. A letecké společnosti mění. Po přistání v Jakartě jsem oběhal všechny letecké společnosti. Do Sorongu létají ze soboty na neděli čtyři. Čtyři velká letadla se vznesla v určený čas do vzduchu, aby dopravila cestující do mnou zvolené destinace. Jen já jsem mezi nimi nebyl. Všechny lety byly beznadějně vyprodané. To jsem nečekal. Loni, kdy jsem měl Raja Ampat jen jako jednu z mnoha variant kam zaletět, jsem si mohl letadlo vybírat.

Byla sobota odpoledne a nejbližší volný let do Sorongu byl ve středu. Vyvstaly dva problémy: Co s načatým časem? A co s objednaným potápěním?

Bylo mi jasné, že včas rozhodně nepřijdu. Naštěstí mám indonéské telefonní číslo, a tak komplikovaná komunikace s indonéským personálem potápěčské základny alespoň nevyčerpala zcela můj rozpočet. Omluvil jsem se, že netuším, kdy přijedu.

Když nemůžu do Sorongu, alespoň se mu přiblížím. Stopl jsem si nejbližší letadlo do Manada v severním Sulawesi, které jsem již částečně znal. Před dvěma lety jsem se potápěl na ostrově Bunaken a v úžině Lembeh, přičemž jsem v Manadu strávil (téměř) celý jeden den před odletem domů.

Bylo po páté hodině ráno a já vystoupil na letišti zalitém sluncem.

Obrázek 1: Východ slunce nad letištěm

První kroky mě vedly do cestovní kanceláře. Nechci uvíznout i tady – a pokud bych se odsud neměl dostat, chci se vrhnout na Bunaken (byl bych býval dal přednost Lembeh, ale mám port objektivu jen pro rybí oko… a Lembeh bez foťáku je jako [nechť fantazie dokreslí]). Byl jsem připraven improvizovat. Ostatně… už jsem byl v proudu improvizace.

Cestovní kancelář ovšem nezklamala. Nedělní lety, které by vrátily běh do původně zamýšlených kolejí, byly i zde vyprodané. Odlétám tedy v pondělí krátce po poledni.

Co s načatým dnem? Ubytovat se a prohlédnout si město. Předloni jsem měl jen jediný den a letos mám druhý. Je neuvěřitelné, jak se v člověku probouzí vzpomínky při procházce městem, kde strávil tak málo času. Rozestavěný most obchvatu se stále tyčil nedokončený, snad jen hlavní pilíř povyrostl, a přístav obývaly stále stejné lodě.

Obrázek 2: Rozestavěný most

Tržiště. Kdo neviděl manadské přístavní tržiště, nebyl v Manadu. Sehnat se tam dá snad vše – od bojových kohoutů, přes ovoce a sušené ryby po jedlé psi.

Obrázek 3: Sušení ryb

Obrázek 4: Jedlí psi

V průběhu dne jsme se domluvili se základnou Eco Kri, že přijedu ve čtvrtek. Zpoždění nebylo zadarmo, budu muset navíc zaplatit „mimořádné transfery“ na základnu a z ní. Přeorganizoval jsem si diář a návštěvu banky přeplánoval před potápění a neztratil víc než pár dní. Ostatně, o ztrátě se ani hovořit nedá, neboť návštěva Manada byla nanejvýš přínosná.

Pondělní dopoledne jsem nevyšel z hotelu. Zapovídal jsem se s místním osazenstvem a pozoroval čtyři mladíky při karetní hře „Kartu jeneral“. Nemá složitá pravidla.

Přestože cestuji sám i do neznámých končin, jsem v jádru konzerva. V Sorongu jsem se proto ubytoval ve stejném hotelu, v jakém jsem pobýval již loni. Ostatně i později v Manokwari jsem hotel neměnil. Tam za to mohl ale krásný výhled z hotelové terasy. I když… ne jen ten.

Ve čtvrtek jsem se měl setkat se skupinou dalších „účastníků zájezdu“ a „průvodkyní“ na letišti. Nikdo tam nebyl. Čas plynul. Čtvrt hodiny… půl… celá… jam karet, říká se v Indonésii. Průvodkyně přišla a našli jsme se. Ona na rozdíl ode mě věděla, že letadlo s dalšími potápěči má zpoždění, a tak nespěchala.

Přístav… je v Sorongu snad všude, kde přiléhá moře. Ani my jsme nevyplouvali z přístavu, jak si ho běžně člověk představuje. Bylo to molo mezi moly v ústí čehosi připomínajícího řeku, kam se přicházelo přes dvůr nějakého domu. Věci jsme si odnést nemohli – vrhla se na ně místní děcka a trvala na tom, že nám pomohou.

Obrázek 5: „Přístav“ s pomocníky

Člun odrazil od mola, kapitán vyhodil do moře poslední děcka, která se přilepila k lodi, a Sorong mizel za zádí. Po dvou hodinách plavby jsem poznal ostrov připomínající želvu a označující vstup do Raja Ampat.

Obrázek 6: „Želví“ ostrov

Na zkušební ponor bylo již pozdě. Sotva jsme se ubytovali, ukázalo nám slunce svou rudou tvář a během okamžiku zmizelo za obzor. Po všech útrapách a nejistotách jsem byl zde. V Raja Ampat, kde žraloci nejsou jen mytickými bytostmi, o nichž si lidé vypráví hrůzostrašné historky a Steven Spielberg točí hororové filmy.

Obrázek 7: Západ slunce v Eco Kri

6 thoughts on “Trnitá cesta za žraloky: Z Jakarty do Raja Ampat

  1. Zdravím, rád bych se zeptal, jaké je v tomto období na Raja Ampat počasí. V Indonésii jsem byl mnohokrát, ale vždy jen mezi červnem až zářím. Zima mě odrazuje kvůli dešťům a neklidnému moři, jak se člověk dočtě v průvodcích a i místní mě vždy přesvědčovali, že léto je lepší. Ale chápu, že existuje mnoho lokálních vyjímek – zrovna Raja Ampat v červenci/srpnu také nejsou ideální destinací, hodně fouká a moře nemusí být úplně klidné, jak jsem se sám přesvědčil. Díky za případné info.

    1. Zatím jsem vždycky pobýval v Indonésii v období dešťů (poprvé to bylo na jeho začátku v září/říjnu, jinak jezdím leden/únor). A opravdu silný a vytrvalý déšť jsem zažil jen párkrát. Většinou to vypadá tak, že buď zaprší v noci, nebo přes den prší několik minut, málokdy dýl než hodinu.

      Hodně pobývám v Manokwari, což je část Papua Barat, kde sice není žádné potápění, ale mám tam několik přátel. A to je oblast, o které i Lonly Planet píše, že tam prší i v období sucha tak 25 dní v měsíci. Je to pravda, pokud za deštivý den označíte takový, kdy alespoň chvilku (nejčastěji v noci) zapršelo.

      Nemůžu ale vyloučit, že jsou lokality, kde je období dešťů opravdu nepříjemné. V lednu/únoru jsem se potápěl zatím jen v severním Sulawesi a dvakrát v Raja Ampat – a tam jsem to ani jednou nezaznamenal jako problém. Možná spíš naopak – když sprchne, tak se vzduch ochladí na (pro Evropana) přijatelnější teplotu :-).

      1. Díky za odpověď, skoro to vypadá, že budu muset názor na zimní navštěvy Indonésie přehodnotit 🙂

        Jinak přeji další dobré ponory na Raja Ampat, tam je fakt na co koukat.

        V Manokwari jsem byl jen v přístavu cestou na Pelni z Jayapury do Bitungu. Ale co jsem slyšel, tak je to tam dobré na pozorování rajek. A v poslední době se zátoka stává oblíbenou destinací liveaboardů, mají tam být vraky z WWII. Tak se ze zvědavosti zeptám, zda nemáte nějakou osobní zkušenost.

        1. Pozorování ptáků mě příliš neláká, takže co se týče rajek, nejsem schopen nic říct.

          U Manokwari je podle mých informací (od místních i od holandského potápěče, který v Manokwari žije) jeden vrak letadla z druhé světové. Když jsem se loni pokoušel zjistit informace, jak se k němu dostat (to jsem ještě neznal „místního“ Holanďana, a i když jsem ho potkal, tak jsme v Raja Ampat prohodili jen pár slov), tak se to ukázalo jako téměř nepřekonatelné. Tím, že v Manokwari není žádná potápěčská základna, je největší problém půjčení vybavení (flašku pro mě a komplet pro průvodce) a zajištění průvodce. Tak jsem to nakonec vzdal.

          Díky, sám doufám, že se tam zase brzy podívám :-).

Leave a Reply

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.