Vyrážím za potápěním už tradičně v lednu. Mířím do Indonésie, v níž leží jedny z nejkrásnějších potápěčských lokalit. Dříve jsem odlétal „na blind“. Letos jsem plánoval. A to jsem neměl dělat.
Plán byl jednoduchý: Přiletím do Jakarty, koupím si letenku do Sorongu a v neděli se s dalšími potápěči nechám převést do základny Eco Kri v Raja Ampat. Tam jsem byl i loni a čistá voda plná žraloků mě natolik okouzlila, že jsem se chtěl vrátit. Čas jsem měl přesně vyměřený, neboť jsem posléze potřeboval navštívit svou banku a pak jsem mířil za přáteli do Manokwari.
Člověk míní… jak praví staré moudré přísloví. A letecké společnosti mění. Po přistání v Jakartě jsem oběhal všechny letecké společnosti. Do Sorongu létají ze soboty na neděli čtyři. Čtyři velká letadla se vznesla v určený čas do vzduchu, aby dopravila cestující do mnou zvolené destinace. Jen já jsem mezi nimi nebyl. Všechny lety byly beznadějně vyprodané. To jsem nečekal. Loni, kdy jsem měl Raja Ampat jen jako jednu z mnoha variant kam zaletět, jsem si mohl letadlo vybírat.
Byla sobota odpoledne a nejbližší volný let do Sorongu byl ve středu. Vyvstaly dva problémy: Co s načatým časem? A co s objednaným potápěním?
Bylo mi jasné, že včas rozhodně nepřijdu. Naštěstí mám indonéské telefonní číslo, a tak komplikovaná komunikace s indonéským personálem potápěčské základny alespoň nevyčerpala zcela můj rozpočet. Omluvil jsem se, že netuším, kdy přijedu.
Když nemůžu do Sorongu, alespoň se mu přiblížím. Stopl jsem si nejbližší letadlo do Manada v severním Sulawesi, které jsem již částečně znal. Před dvěma lety jsem se potápěl na ostrově Bunaken a v úžině Lembeh, přičemž jsem v Manadu strávil (téměř) celý jeden den před odletem domů.
Bylo po páté hodině ráno a já vystoupil na letišti zalitém sluncem.
Obrázek 1: Východ slunce nad letištěm
První kroky mě vedly do cestovní kanceláře. Nechci uvíznout i tady – a pokud bych se odsud neměl dostat, chci se vrhnout na Bunaken (byl bych býval dal přednost Lembeh, ale mám port objektivu jen pro rybí oko… a Lembeh bez foťáku je jako [nechť fantazie dokreslí]). Byl jsem připraven improvizovat. Ostatně… už jsem byl v proudu improvizace.
Cestovní kancelář ovšem nezklamala. Nedělní lety, které by vrátily běh do původně zamýšlených kolejí, byly i zde vyprodané. Odlétám tedy v pondělí krátce po poledni.
Co s načatým dnem? Ubytovat se a prohlédnout si město. Předloni jsem měl jen jediný den a letos mám druhý. Je neuvěřitelné, jak se v člověku probouzí vzpomínky při procházce městem, kde strávil tak málo času. Rozestavěný most obchvatu se stále tyčil nedokončený, snad jen hlavní pilíř povyrostl, a přístav obývaly stále stejné lodě.
Obrázek 2: Rozestavěný most
Tržiště. Kdo neviděl manadské přístavní tržiště, nebyl v Manadu. Sehnat se tam dá snad vše – od bojových kohoutů, přes ovoce a sušené ryby po jedlé psi.
Obrázek 3: Sušení ryb
Obrázek 4: Jedlí psi
V průběhu dne jsme se domluvili se základnou Eco Kri, že přijedu ve čtvrtek. Zpoždění nebylo zadarmo, budu muset navíc zaplatit „mimořádné transfery“ na základnu a z ní. Přeorganizoval jsem si diář a návštěvu banky přeplánoval před potápění a neztratil víc než pár dní. Ostatně, o ztrátě se ani hovořit nedá, neboť návštěva Manada byla nanejvýš přínosná.
Pondělní dopoledne jsem nevyšel z hotelu. Zapovídal jsem se s místním osazenstvem a pozoroval čtyři mladíky při karetní hře „Kartu jeneral“. Nemá složitá pravidla.
Přestože cestuji sám i do neznámých končin, jsem v jádru konzerva. V Sorongu jsem se proto ubytoval ve stejném hotelu, v jakém jsem pobýval již loni. Ostatně i později v Manokwari jsem hotel neměnil. Tam za to mohl ale krásný výhled z hotelové terasy. I když… ne jen ten.
Ve čtvrtek jsem se měl setkat se skupinou dalších „účastníků zájezdu“ a „průvodkyní“ na letišti. Nikdo tam nebyl. Čas plynul. Čtvrt hodiny… půl… celá… jam karet, říká se v Indonésii. Průvodkyně přišla a našli jsme se. Ona na rozdíl ode mě věděla, že letadlo s dalšími potápěči má zpoždění, a tak nespěchala.
Přístav… je v Sorongu snad všude, kde přiléhá moře. Ani my jsme nevyplouvali z přístavu, jak si ho běžně člověk představuje. Bylo to molo mezi moly v ústí čehosi připomínajícího řeku, kam se přicházelo přes dvůr nějakého domu. Věci jsme si odnést nemohli – vrhla se na ně místní děcka a trvala na tom, že nám pomohou.
Obrázek 5: „Přístav“ s pomocníky
Člun odrazil od mola, kapitán vyhodil do moře poslední děcka, která se přilepila k lodi, a Sorong mizel za zádí. Po dvou hodinách plavby jsem poznal ostrov připomínající želvu a označující vstup do Raja Ampat.
Obrázek 6: „Želví“ ostrov
Na zkušební ponor bylo již pozdě. Sotva jsme se ubytovali, ukázalo nám slunce svou rudou tvář a během okamžiku zmizelo za obzor. Po všech útrapách a nejistotách jsem byl zde. V Raja Ampat, kde žraloci nejsou jen mytickými bytostmi, o nichž si lidé vypráví hrůzostrašné historky a Steven Spielberg točí hororové filmy.
Obrázek 7: Západ slunce v Eco Kri
