Procházím se po dřevěném molu. Vítr se zcela utišil a vodní hladina je rovná jako sklo. Moře zde není hluboké. Dno je pokryté korály a mezi nimi plují pestrobarevné rybky. Sleduji hemžení ryb, když vtom se objevil – žralok.

Bylo to jen mládě ani ne půl metru dlouhé. Typický tvar parybího těla a černé konce ploutví nenechaly člověka zmást. Je to mládě black tip reef shark, které si pokojně podeplulo molo a zmizelo směrem ke kuchyni. A nebylo samo. Jen jsem se rozhlédl a spatřil jsem další dva stejně malé žraloky mířící stejným směrem.

Od té doby jsem od vodní hladiny nespustil zrak. A bylo se vždy na co dívat. Žraloci připlouvali pravidelně, zjevně tu byli doma. Přinejmenším tu měli zajištěno stravování. Ryb nejrůznějších barev, tvarů a odlesků zde bylo také požehnaně, čas od času se objevil menší rejnok (blue spotted ray) a k vidění byl i mořský had – ten hodně jedovatý s tak malou pusou, že není příliš nebezpečný, a tak klidnou povahou, že vyprovokovat ho k útoku na člověka vyžaduje notnou dávku sebevražedných sklonů.

Obrázek 1: Molo v Kri Eco

Kuchyň s jídelnou v Kri Eco se na pilířích vznáší nad mořem. Tedy po většinu času, dokud nedojde k silnému odlivu, který sebere vodu z celé mělčiny. To je největší hodnota této potápěčské základny. Kde jinde člověk může u snídaně, oběda i večeře (a dokonce i mezi jídly) pozorovat žraloky? Zpravidla se jich v zorném poli vyskytovalo několik a jen tak v poklidu proplouvali… dokud…

K večeři jsme měli rybu. Ne každý sám nějakou menší, ale pořádný kus, ze kterého se najedli všichni přítomní potápěči a zbylo i na personál. A zbyly také kosti, mnohé ještě obalené rybím masem. Co se zbytky? Do zítra by se zkazily, nebo by přinejmenším nebyly k jídlu. A masa už beztak moc nezbývalo. A tak ryba putovala „přes palubu“.

V tom se to semlelo. V mžiku se kolem zbytků začalo mlít přibližně patnáct žraločích mláďat a voda připomínala scénu ze Spielbergových Čelistí – snad s jedním rozdílem. Sledovat Spielbergovu scénu s velkým bílým žralokem mě láká jen na plátně kina, kdežto u patnáctky žraločích mláďat jsem litoval, že jsem nebyl ve vodě s fotoaparátem.

Podobný výjev se již neopakoval. Krátce před odjezdem jsem si chtěl vyfotit alespoň jednu fotografii malého černoploutvého útesového žraloka, ale měl jsem smůlu. Když jsem se šnorchlem před soumrakem vlezl pod kuchyní do vody, již notně prochladlý z předchozího potápění, nebyl jsem dost trpělivý. Všichni žraloci se mi obloukem vyhýbali, a tak jsem jen dva zahlédl v temných dálavách mimo dosah objektivu. Nepomohly ani kousky ryb shazované z jídelny jako vábnička.

Příště budu muset být trpělivější. Pro tentokrát mě vyhnala zima. Příště se nebudu spoléhat na vágní teplotu tropického moře a zůstanu raději obalen vrstvou neoprenu – a nemalou dávkou trpělivosti, o níž mě tehdy chlad připravil. Snad se poštěstí a podaří se alespoň jeden snímek žraločích mláďat hodujících pod jídelnou potápěčů.

Obrázek 2: Jídelna v Kri Eco